se dnes považuje ze všech domácích zvířat za zvíře člověku citově nejbližší. Pro silné sociální vztahy s člověkem byl pes jedním z prvních zdomácnělých zvířat. Dodnes panují mezi vědci spory o tom, jestli byl prvním domácím zvířetem pes nebo ovce a koza. Úloha psa se samozřejmě během staletí měnila a mění. To ovšem neovlivňuje nic na obrovském významu vztahu člověka a psa. Tento vztah totiž nemá, v porovnání s ostatními domestikovanými zvířaty, obdoby. Je unikátní v tom, že pes se spojil s člověkem DOBROVOLNĚ. Byl a je mu společníkem, ochráncem, pomocníkem k lovu i v jiných činnostech. Není jen domácím zvířetem, znamená mnohem a mnohem více. Dnes se po celém světě chová přes 400 plemen a místních rázů psů. V dostupné kynologické literatuře najdeme na jejich původ několik -více či méně se od sebe odlišujících teorií.
Je společným předkem vlků, šakala a kojota. Měl chrup psovité šelmy, velikost a stavbu těla podobnou lasici. Objevil se 60 miliónů let před naším letopočtem a 20 miliónů let před naším letopočtem vyhynul. Pro společný fylogenetický původ vlků, šakala a kojota svědčí nejen společný předek, ale mají i shodný počet chromozómů (78). Snadno se mezi sebou páří a z tohoto mezidruhového křížení dávají plodné potomstvo. Přesto je nejpravděpodobnějším prapředkem velké většiny psů vlk (v některých zeměpisných oblastech však nemůžeme podíl šakala nebo kojota vyloučit). Z příbuzných druhů můžeme s určitostí vyloučit lišku. Ta je psům fylogeneticky mnohem vzdálenější, má odlišný počet chromozómů a se psy nedává potomstvo.
se podle archeologických kosterních nálezů považuje Tomarktus. Byl velký asi jako liška a žil
přibližně před 20-ti milióny lety. Popsal ho v roce l873 Cope.
Velké množství vykopávek poměrně zachovalých koster psů pochází z doby 10 000 - 15 000 let před naším
letopočtem, tedy z doby kamenné. Tehdejší lidé žili v prvobytně pospolné společnosti
a živili se lovem. Ve které části světa začalo první sbližování psa s člověkem, dnes nevíme,
ale pravděpodobně k tomu docházelo na mnoha různých místech a v různých časových
údobích (dnes uznávaná "Teorie nezávislé domestikace"), protože předkové psa vykazují velikou variabilitu
co do tělesné stavby a velikosti. Z ní pak můžeme odvozovat schopnost vytvářet různá
plemena.
Ve vykopávkách pravěkých sídlišť nacházíme různé druhy psů, z nichž pak odvozujeme původ dnešních
plemen:
Žil v kolových stavbách v době asi 10 000 let před naším letopočtem. Je prapředkem špiců, pinčů, teriérů a kníračů. Společným znakem těchto psů byla menší až střední velikost, velmi živý temperament a přirozená ostrost. Za největší z potomků psa bažinného (rašelinného) považujeme plemena vzniklá teprve nedávno (začátky chovu - polovina 19.století). Jsou to dobrman, velký knírač a erdelteriér.
Jeho kosterní zbytky nalezl ruský badatel Inostranzew ve vykopávkách v okolí Ladožského jezera. Tento pes je mohutnější než pes bažinný a je pravděpodobně přímým potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Svůj původ od něj odvozují přírodní plemena psů, která si dodnes z vlčích předků dochovala mnohé společné vlastnosti. Jsou to severští tažní psi husky, severská lovecká plemena psů - všechny lajky, grónský pes, norský losí pes, keeshound a psi eskymáčtí. Většina těchto primitivních plemen má, stejně jako vlci říji jedenkrát ročně a menší počet štěňat.
Měl mohutnou robustní stavbu těla. Nejvíce se podobá dnešním dogám a psům antických válečníků. Je to předek dnešních molossoidních plemen, z nichž se některá dochovala v téměř nezměněné podobě od dob antiky. Porovnáme-li některá dnešní molossoidní plemena s antickými sochami, zjistíme, že se opravdu do současnosti dochovala v původní podobě.
Je vývojově nejmladším prapředkem. Pochází z doby bronzové 4 000 - 5 000 let před naším letopočtem. Vznikla z něj ovčácká plemena - německý ovčák, belgičtí ovčáci a skotský ovčák (kolie). Stavbou kostry a tvarem lebky se ovčáci psu bronzovému velmi podobají.
Žil na našem území (jako lid popelištních polí) a měl střední velikost. Od psa bronzového se lišil stavbou lebky. Ta připomíná dnešní brakýře a lovecké pudly (český fousek).
Je možná prapředkem chrtů. Původ chrtů je doposud obestřen záhadou. Chrti stavbou lebky (poměrem mozkovny a čenichové partie) se jako jediní nepodobají vlkům, ale připomínají spíš šakala. (Mají menší mozkovnu než ostatní psí plemena). Chrti měli dvě centra domestikace -východoevropské a severoafrické stepi. Další z teorií vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích, kteří stejně jako chrti loví kořist hlavně za pomoci zraku. Jiné teorie připouštějí možnost křížení stepních vlků se šakalem.
- Zmenšení hmotnosti mozku (stejně velký a stejně těžký pes) v porovnání
s vlkem až o 30%. Zmenšují se
smyslová centra, zhoršuje se samostatnost při řešení
problémů, stoupá cvičitelnost a závislost na člověku.
Pozor! Nezaměňujme cvičitelnost
s inteligencí!
- Vlk je pouze masožravec a jako takový má poměrně krátký zažívací trakt (masitá
potrava se tráví hlavně
v žaludku, který je u vlka velký - vlk může najednou sežrat
až 8 kg masa, a žaludek má velmi kyselé pH).
Pes je naproti tomu všežravcem,
proto u něj došlo k prodloužení střev.
- Zvýšení plodnosti v porovnání s vlkem. Vlčice hárá jedenkrát ročně (monoestrické
zvíře) a rodí menší počet
mláďat. Štěňata odchovává obvykle ve smečce pouze vůdčí pár.
Feny kulturních plemen psů hárají obvykle
dvakrát ročně (diestrické samice) a u velkých
plemen není 12 narozených štěňat ve vrhu žádnou výjimkou.
- V porovnání s vlkem se psům změnila různým způsobem délka
a struktura srsti (alopecie = absence srsti
u naháčů a extrémně dlouhosrstá
plemena psů)
- Změny zbarvení srsti - původní divoké zbarvení srsti vlků je vlkošedá barva (přírodní "aguti"
typ). U psů
se z původního přírodního aguti zbarvení dá jako první vyštěpit zbarvení
black and tan. Z něj jsou potom
odvozeny všechny ostatní barvy.
- Změny anatomické stavby končetin - jezevčíci, baseti - krátkonohost.
Jedná se o poruchu zvanou
achondrodystrofie. Porucha růstu dlouhých kostí - vyskytuje se
v homozygotně recesivním stavu.
- Typickou domestikační změnou jsou svislé ušní boltce, výskyt kožních řas a záhybů.
Úplně první
domestikační změnou, která se projeví během domestikačního procesu nejdříve (i u člověkem
nejméně
prošlechtěných primitivních plemen) je zakroucení ocasu. Většina vlků má klešťový
skus. U většiny psích
plemen se striktně vyžaduje skus nůžkový. Šlechtitelé považují klešťový
skus za nežádoucí, argumentují
(dost nesmyslně) otěrem zubů o sebe. Proto došlo u většiny
psích plemen ke zkrácení spodní čelisti.
Naproti tomu jsou plemena jako boxer, anglický buldok
a další, kde se vyžaduje opačný extrém. Zkrácením
horní čelisti vzniká předkus.
- Změna hlasových projevů - štěkání jako dorozumění s lidmi? Vlci pouze kňučí
a vyjí.
1. fáze - divoké zvíře a člověk začínají žít v určité symbióze, ze které mají oba prospěch;
2. fáze - stále větší množství zvířat se dostává do cílené závislosti na člověku;
3. fáze - jsou postaveny bariery mezi křížením divokých a ochočených zvířat, vzniká umělá selekce dle účelu;
4. fáze - člověk se soustřeďuje na vnější zjev, začíná vytvářet různá plemena (19.až 20.století).
můžeme najít mnoho příkladů o tom, že pes byl většinou vážen, ctěn, mnohdy stavěn i na úroveň
bohů. Egypťané (stejně tak např. Inkové, Íránci, Indové) psa uctívali jako strážce podsvětí
a průvodce do království smrti. To bylo velké ocenění, neboť Egypťané kult smrti povyšovali
nade vše ostatní -žili vlastně jen pro smrt. Jejich bůh Anubis (Anup) měl lidské
tělo a psí hlavu. Jeho vyobrazení bylo všude. Na jeho počest bylo dokonce založeno město
Cynopolis, kde byli psi chráněni a uctíváni. Kde pes uhynul, držel se smutek.
Zvíře bylo nabalzamováno a uloženo na zvláštním pohřebišti.
Zvláštní úctu prokazovali psům například v Etiopii -korunovali zde psího krále, který pak
byl "poradcem" náčelníka. Prostě mu do všeho štěkal. Teď se tomu můžeme smát, ale představte
si, jaký osud čekal asi toho, na koho zavrčel či vycenil zuby.
I Řekové si psů cenili. Ve svatyních boha Asklepia chovali posvátné jedince, kteří prý
pomáhali uzdravovat. Po jednom ze psů lovce Oriona je pojmenována nejjasnější hvězda
na obloze -Sírius. A po řeckému bohu podsvětí jedna psí hlava nestačila -má dokonce tři.
Římskou Dianu doprovázeli lovečtí psi, stejně jako boha obchodu Merkura a válečného Marta.
I Ovidius se zmiňuje o řadě psů, doprovázeli ho Horolez, Divous, Bystrouš, Srnomor, Dračice,
Chlupáč, Zuboun a jiní. I to naše upozornění na domě "pozor pes" má svou dlouhou
historii. V Pompejích bylo při vykopávkách nalezeno krásně zachovalé upozornění
CAVE CANEM - střez se psa!
Nelze vyjmenovat všechny národy které psům prokazovaly čest a úctu v nejrůznějších podobách.
Pouze ojediněle některé národy psa naopak hanily a považovaly jej za zvíře nečisté. Snad
že to nebyly národy lovců a neměly tedy možnost si ke psu vytvořit vztah již zpočátku,
kdy byl hlavně loveckým pomocníkem.
Pes lovil, strážil, bojoval a byl i pro radost. Ve Středomoří jako v Orientě,
na Sumatře i v Číně. Před 2. tisíci lety napsal Cicero: "Jaká věrnost psa, který hlídá
vše, co mu svěříme do péče! Jaká hrdinnost při ochraně pána, jaká nenávist
k protivníkovi! Jaká jemnost nosu při sledovaní stopy, jaká náruživost! To vše svědčí
o tom, že toto zvíře bylo stvořeno jen a jen pro užitek člověku."
V Evropě v době vzniku křesťanství hraje pes úlohu rozporuplnosti. Bible hovoří o psu
spíše hanlivě, nebude prý přijat do ráje. Ovšem pozdější církevní spisy oceňují u psů
jejich vlastnosti, věrnost, oddanost. Mnozí svatí jsou psy doprovázeni.
U nás za času přemyslovců vlastní největší smečky loveckých psů feudálové, jsou na ně
hrdi, dávají si je darem, cení si jejich vynikajících loveckých vloh. Dámy pak s oblibou
chovají malé psíčky, kteří byli nazýváni "rukávníky".
Za renesance se psi "propracovali" až do ložnic šlechty. Smečky jsou stále větší
a větší (až 1600 psů, v Číně u dvora až 5000).