Kamila Schwubová-Tomsová

ZVĚROLÉKAŘŮM NAPOSPAS?

Uveřejněno v Mladém světě 04/2004

V českých bytech, na dvorech a v zahradách žije podle odhadů až milion a půl psů. Kolik koček, hadů, andulek a králíků jim dělá společnost, nikdo neví. Chovatelů je prostě u nás moře, což v součtu znamená i záplavu peněz, které lidé investují do zvířecích mazlíčků. Část z tohoto finančního koláče ukrajují veterináři. A pokud někteří z nich berou zákazníky na hůl, nemají se čeho bát.

Většina zvěrolékařů dělá samozřejmě svou práci s láskou. Ke zvířatům jsou vlídní, k chovatelům vstřícní, a když k nim přinesete zraněnou kočku nebo psa s torzí žaludku, nehledí na ordinační dobu. Menšina ale bere péči o zdraví zvířat jako dobrý kšeft a důvěřivé chovatele ždímá, jak se dá. A statisticky nikdo neřekne, jak je vlastně ta menšina velká..

Na co chcípaj králíci

Štěňata jsou ze zvířecích mláďat asi nejhezčí. Všichni to vědí. Vždyt kolikrát už byla ve filmu, na pohlednicích a v kalendářích! Kdysi dokonce jejich hra zdobila přestávky televizního programu. Chovatelce Lucii se báječných štěňat narodilo osm, byli to belgičtí ovčáci a jednou z nich mohli vyrůst šampioni. Ale tři jsou už dnes po smrti a jedno si nese znamení na celý život. Jak se to mohlo stát?

Docela prostě! Jeden psík přestal zničehonic jíst a s ostatními si už nehrál. Chovatelka Lucie ho doma v Ostravě odvezla k veterináři, který mu nasadil antibiotika a pro jistotu vyšetřil i zbylých sedm štěňat. Po dalších dvou dnech dostal nemocný pejsek průjem a začal zvracet. Ostatní štěňata se krmení už ani nedotkla.

Další návštěva zvěrolékaře - znovu injekce s antibiotiky. O den později začalo v křečích zvracet další štěně, na což veterinář reagoval tabletkami proti průjmu. Nazítří už dávili tři psíci. Celý vrh opět putoval na vyšetření a chovatelka trvala na tom, aby vyčerpaná zvířátka dostala infuze. "Ale veterínář mi sdělil, že u tak malých štěňat by byl problém najít ží1y, a kdo by potom s nimi seděl půl hodiny na kapačkách, že! Nakonec jim zase dal antibiotika," vypráví Lucie. "Pak se uvolil, že vyšetří jejich trus. Podle obrázku z nějaké knížky řekl, že jde o toxoplazmózu. Ptali jsme se, co to je. Jeho asistentka odvětila, že na to 'chcípaj králící' a že nám podle jejího názoru stejně celý vrh 'zařve'."

V noci první pejsek zemřel. Ostatním polomrtvým štěňatům naordinoval veterinář další antibiotika a píchl jim infuzi. Ne do žíly, ale pod kůži. Do rána zemřelo druhé štěně, třetí ho následovalo o pár hodin později. To bylo zřejmě na bezradného doktora příliš -  aby se zbavil zoufalé chovatelky, vypnul sii mobil.

Zbylým psům tím nejspíš zachránil život. Lucie se nakonec dovolala zvěrolékaři Janu Nytrovi z jiné části Ostravy. Tomu se po několika dnech podařilo ostatní štěňata zachránit.

Pro nejvíce postižené štěně, zlatého Ramise, tím ale příběh nekončil. Na břiše se mu totiž vytvořila kapsa z nevstřebaných infuzí, kterými se ho snažil udržet při životě první veterinář, a postupně mu opadala z třetiny těla kůže až na maso. "Podle doktora Nytry to způsobila špatná skladba léků, které nejsou určeny k aplikaci pod kůži," vysvětluje Lucie.

Ramis se nakonec z téhle patálie vylízal, ale zbyla mu po ní obrovská jizva přes celé tělo... "Pro mě není podstatné, že jsem přišla o peníze, protože na štěňátka čekali seriózní zájemci," říká dnes chovatelka. "Není zas tak důležité, že jsem dala a ještě dám tisíce korun na léčbu. Ale jsem smutná ze smrti tří štěňat a z laxního, amatérského a nedbalého přístupu veterináře, kterému to bylo jedno."

Hledá se pecka

Pan Jan chová jezevčíky, malé statečné psy, kteří si to umějí v podzemní noře rozdat i s liškou. A jak vypráví, spolkl před časem jeden z nich pecku z broskve. "Nebyli jsme si tím úplně jisti, ale pecku jsme nikde nemohli najít." Když po nějaké době začal pes odmítat potravu, odvezl ho na jednu větší pražskou kliniku. Veterinář psa prohlédl, řekl, že zřejmě venku snědl něco špatného, dal mu jakousi injekci a doporučil jednodenní dietu. To vše za necelých tři sta korun. Stejný scénář se opakoval i následující dva dny - pacient dostal injekci, páníček zaplatil pár stovek a odcházel ujištěn, že tentokrát to určitě zabere. "Přitom jsme veterináře upozorňovali, že pes tu pecku před nedávnem nejspíš opravdu spolkl," vypráví Jan.

Čtvrtý den už jezevčík vypadal hodně bídně, a nervózní chovatel si jeho důkladnější vyšetření doslova vynutil. "Zvěrolékař prohmatal psovi střeva a pecku sebevědomě a na sto procent vyloučil. Udělal rentgen, pak dlouho zkoumal snímek a nakonec prohlásil, že pes má protrženou bránici a střeva mu tlačí na plíce. Operovat se to prý dá, ale úspěšnost je minimální."

Následoval obvyklý přesun hotovosti z chovatelovy peněženky do kasy kliniky, a protože se doktor Janovi nezdál moc solidní, rozhodl se navštívit jiného. "Naštěstí jsme se pak dostali do rukou veterináře pana Mecery z kliniky na Černém Mostě," vypráví Jan. "Doktor Mecera po vyšetření řekl, že jde o cizí předmět ve střevech o velikosti švestky, psa okamžitě operoval a zachránil. Bylo to na poslední chví1i."

Všude je nějaké "ale"

Lhostejnost, předražování léků, předepisování zbytečných přílpravků al arogantní chování. Dáte-li se do řeči s pejskaři v parku, zjistíte, že s podobnými nešvary se už téměř každý setkal. A vzápětí slyšíte, že teď už všichni chodí k jiným, "zlatým" doktorům.

Snadnou kořistí jsou hlavně chovatelé-začátečníci, kteří ještě nemají dost zkušeností a o cenách veterinárních léčiv a zákroků nevědí zhola nic. Přirozeně pak očekávají, že je člověk, kterému svěří svého čtyřnohého přítele, nebude okrádat. Pokud má ale některá klinika vyšší ceny než konkurence, nemusí to ještě znamenat, že bere své kazníky na hůl. "Veterinární lékař si tvoří ceny jako každý jiný , kdo podniká. Takže do nich musí promítnout třeba i nájemné za prostory, kde má ordinaci. A je velký rozdíl mezi tím, když ordinujeite ve vlastním domě a když platíte pronájem v centru Prahy," vysvětluje pražská veterinářka Ivana Benešová.

Lze tak vysvětlit i časté nářky pražských chovatelů, že na venkově je ošetření vyjde levněji. Do výsledných cen musí navíc zvěrolékař promítnout i investice do vybavení, odborné literatury nebo do vzdělávacích seminářů. Ceny se liší i podle toho, od kterého distributora nakupuje léky. "A klinika, která má nonstop provoz, bude logicky dražší, protože nepřetržitá otevírací doba je nákladná záležitost," přípomíná Ivana Benešová. "Ale zase je to nedocenitelná s1užba pro chovatele."

Hrst otazníků

Kdekdo ví, že zvířata se často u lékaře bojí. I mohutný pes, budící respekt, se někdy chvěje obavou, co vlastně přijde, a nejradši by utekl už z čekárny. Proto je chování lékaře tak důležité. Pokud je doktor arogantní a zvíře z něj má hrúzu, je lepší rychle změnit ordinaci. Zároveň je ale spravedlivé dodat, že za pochroumané zdraví zvířete nemůže vždycky jen doktor, na vině jsou někdy sami chovatelé. Kromě těch rozumných totiž existují i lidé, kteří z přehnané lásky míří do čekáren až příliš často a dožadují se zákroků, které jsou zbytečné. Nebo naopak přijdou až v okamžiku, kdy už jejich miláčkům není pomoci.

V bezradném postavení se chovatel ocitá ve chvíli, kdy mu veterinář doporučí nějaký zákrok nebo operaci, a člověk váhá, jestli ji jeho zvíře opravdu potřebuje. Má se snad vydat jinam, k dalšímu lékaři, a konzultovat problém s konkurencí?

"Měl by ale myslet i na to, že turismus po veterinárních ordinacích pacientovi mnohdy spíš škodí," varuje Ivana Benešová. "Lékař nikdy nemůže přesně vědět, v jakém stavu zvíře bylo, než se mu začal věnovat kolega. Ona totiž i informace o tom, že určitá léčba nezabrala, je pro lékaře důležitá." To se ovšem netýká případů, kdy jde o fušeřinu, která bije do očí.

Finále u soudu

Chovatelka německých dog Markéta nechala kastrovat svoji fenku Darju u pražského veterináře Václava Naxery. Zákrok měl původně trvat půl hodiny, čekání se ale protáhlo na čtyřnásobek. Mezitím lékař stačil přebrat od kurýra pytel s granulemi a pohovořit v ordinaci s několika jinými chovateli. Nakonec Markéta s bratrem zabalila operovanou Darju do deky a odvezla ji domů. Fenka se probrala z narkózy, došla se sama napít, nechala se vyvenčit, chvíli se nervózně procházela po pokoji, pak se vyhoupla na pohovku a usnula. "Byla chladnější na dotek, ale to jsem přičítala lékům, které jí dali," vzpomíná Markéta.

V půl jedné vů noci jiů probudila rána. "Viděla jsem, že Darja spadla z pohovky. Rozsvítila jsem a ke své hrůze zjistila, že všude okolo je spousta krve. Vytékala z protržené operační rány." Než přijela veterinární záchranka, fena zemřela. Vykrvácela. Potvrdil to i pitevní nález. "Tvrdím, že zvěrolékař řádně nepřešil cévu zásobující dělohu krví a krev tudy proudila do dutiny břišní. Podle mě může zaů Darjinu smrt operace, jejíž kvalitu ovlivnilo, že doktor Naxera v jejím průběhu přijímal a ošetřoval další pacienty. Kastrace feny je naprosto rutinní zákrok, při němž zdravá zvířata neumírají na vykrvácení," dodává Markéta.

Je povoláním právnička a obrátila se na soud. Obviněný veterinář však vinu odmítá. To, že se Darja došla napít a vyvenčit, podle něj dokládá, že operace proběhla bezchybně. Za vše prý může sama chovatelka, která fenku dostatečně nehlídala. "To bylo příčinou rozkousání stehů, poškození rány, její soudržnosti a masivního krvácení na pohovku i koberec," říká MVDr. Naxera. Podle znaleckého posudku nařízeného soudem si však fena ránu sama nerozkousala.

Stížnosti? Zbytečné!

První instance, která v těchto případech řeší stížnosti, je Komora veterinárních lékařů. Loni v listopadu a prosinci se na ni obrátilo pět lidí. "Když jde o chybný postup léčby nebo když zvíře uhyne, vždycky si vyžádáme stanovisko veterináře a necháme vypracovat znalecký posudek od nezávislého specialisty," líčí postup komory předseda její revizní komise Vladimír Tlučhoř. Pokud se ukáže, že zvěrolékař skutečně pochybil, může ho Čestná rada komory potrestat napomenutím, finanční pokutou do výše třiceti tisíc nebo ho vyškrtnout ze seznamů členů až na pět let.

Jenomže věc má háček - potrestaný veterinář se může odvolat k soudu. A má téměř stoprocentní jistotu, že vyhraje. Chovatelé totiž komoře posílají většinou jen kopie účtů z ordinací nebo zdravotní dokumentace zvířat, a kopie u civilního soudu jako důkaz neobstojí. "Proto teď od lidí vyžadujeme originály důkazních listin," zdůrazňuje Tlučhoř.

Právnička Markéta se na komoru obrátila, ale bez úspěchu. V případě její operované Darji nebylo prý možné určit, "zda podvázání cév bylo volné, či zda k sesmeknutí podvazu došlo náhodným, například nešetrným převalením psa v autě během přepravy". A na tom, že lékař provedl jen hlavní úkon a sešití podkoží a kůže nechal na svém asistentovi, nebylo podle Tlučhořova předchůdce Radovana Opršala nic divného a mohlo to vysvětlovat, proč se Václav Naxera stihl věnovat dalším pacientům.

"Komora o mém případu rozhodovala brzy poté, kdy soud v Olomouci uložil veterinářce uhradit přes milion korun, protože zavinila smrt nejmenšího psa na světě," připomíná Markéta. "Zdálo se mi, jako by komora po tom verdiktu dostala strach přiznávat pochybení svých členů."

Lékaři a jejich instituce drží obvykle spolu, soudí mnozí chovatelé. Lékaři lidí... i lékaři zvířat. Zní to dost cynicky. Je to vůbec pravda? Řekněme, že pravda je dost relativní pojem. Ale faktem je, že u soudu skončí v těchto případech jen mizivé procento sporů. Pro někoho jsou soudní tahanice ztrátou času, další by mohli svého veterináře změnit jen s obtížemi a bojí se, že by jim pak neměl kdo léčit zbylá zvířata. Jiní zas, šťastní, že jejich zvíře přežilo, mávnou rukou. A všechno běží dál...