POVÍDKY
- Urzo aneb jak jsem chytal vlka Povídka na téma přivolání
- Zlý Harry, aneb jak jsem učil psa lehni Povídka na téma poslušnost
Nedávno jsem špacíroval s jedním celkem již slušně vycvičeným Cane Corzo podél řeky a sledoval jeho reakce na rušivé vlivy, jakým bývá cizí prostředí, či přítomnost neznámých psů.
Blížíci se termín redakční uzávěrky časopisu Pes přítel člověka mě jako obvykle strašil v hlavě. Z mého přemýšlení mně vytrhla kamarádka Jarka, kterou znám z dřívějších dob, kdy ještě chodila na cvičák. Přesto, že jsme se setkali na mostě nad řekou tak jsem dal Bádovi "Lehni, zůstaň!" na úzkém chodníku u zábradlí a poodstoupil kousek dál k Jarce. Kolem mohly projíždět auta, či procházet chodci a my se začali bavit co je nového. Po chvíli se k nám přidružila i kolemjdoucí Radka a rozhovor se rozjel naplno. Bády ležel způsobně nedaleko a jak už to u "psíčkařů" bývá, rozhovor po chvíli sklouzl na výcvik psů. Právě štíhlá Radka, při pohledu na mnou odložené psisko prohodila, že její ridgbeck se to nenaučil, protože neměla nikdy dost síly tohoto statného psa položit a pamlsek mu za to nestál. Její vyprávění probudilo zapadlou minulost. Tak vznikl tento článek, který je z části radou, ale především milou vzpomínkou. Snad podpoří naši vánoční slavnostní náladu.
Zlý Harry, aneb jak jsem učil psa lehni
Víte, jak se učí pes lehni? Že je to normálka? Ano, není to těžký cvik!
Stačí jen posadit psa k noze, přidržet ho levou rukou za obojek. V pravé mu ukázat
piškot a od jeho nosu jej šikmo spouštět směrem k zemi. Pes se natahuje za piškotem
a lehá. Potom mu piškot dáme, pochválíme a můžeme celý cvik zopakovat. Časem bude stačit,
že ukážeme na zem a pes si po povelu lehne. Jinou metodou je, když sedícímu psu
natáhneme přední nohy a přidržíme ho. V útlé a bezvadné brožůrce: "Výchova štěněte"
od Karla Němce je pak další metoda rozvinuta a stojí za to, se o ní nováčkům
zmínit:Nácvik "lehni" - tento cvik nacvičujeme zpočátku z polohy sedni, později také za pochodu. Štěněti dáme rozkaz "lehni" a součastně povel posunkový. Psovod zvedne levou ruku do výše pasu a rychlým pohybem směrem dolů opět připaží. Nyní okamžitě následuje přinucení. Psovod drží štěně na zkráceném vodítku asi 10 cm od obojku, pravou rukou táhne štěně směrem dopředu a dolů, současně klekne na levé koleno. Pravou rukou drží štěně na vodítku, aby nemohlo vstát, levou jej hladí a udržuje ve správné poloze. Stejně si počíná za pochodu. Po provedení každého cviku, byť i s přinucením, nezapomínáme psa pochválit.
Metod, jak tento cvik naučit, je více, ale tyto zmíněné obvykle postačí. To alespoň v naší psí škole platilo až do roku 1994, kdy se u nás objevil Harry. Šlo o zlatou německou dogu. Harry nebyl nic moc vysoký, ale zato takový ten starý bojový typ. Podobní svalnatí rváči se údajně zjevovali již ve starém Římě. Harry stál na kratších silných nohách. Byl robustní a samý sval. Jako zvláštní znak měl špatně postavené okupírované uši. Ležely na hlavě jako nějaký turban. Přes tuto zvláštnost byla jeho hlava nádherná. Byla mohutná a přitom suchá, silné žvýkací svaly a samá jizva a šrám. Šlo prostě od prvního pohledu o vůdčího psa. Nikdo se pak v jeho charisma nespletl a i podle projevu správně určil, že jde o dominantní typ. Pokud šlo o povahu, byl velmi rychlý, nekompromisní a zlý. K vlastním pánům byl sice milý a hodný, ale každý i nepatrný rušivý podnět ho vydráždil. Nebyl však cholerik, jen nikdo nesměl překročit jím daná pravidla. Jeho reakce byly bleskové, nepřiměřené a kvůli jeho váze i velmi tvrdé. Podobní psi, pokud to potřebujete, se vás na 100% zastanou, ale bývá s nimi nelehké žití. Každý pes, který "bezdůvodně" napadá, přináší problémy. S hmotností psa nebezpečí narůstá. Harry byl zkrátka obzvláště povedený výtečník! Mohl jsem s ním při našich výpravách do města minout snad padesát lidí a nic. Nato jsme potkali dva "rozevláté" mladíky a bez jakéhokoliv předchozího upozornění, či varování, je napadl. A to až ve chvíli, když nás míjeli. Bylo to nečekané a rychlé. (O mladíky se nebojte. Mé reakce byly a jsou stejně rychlé.)
Když jsme s Harrym absolvovali vzájemné seznámení, začal jsem ho učit nové cviky. Jedním z nich bylo právě "LEHNI!" Nezbytné je pro mne začít s tímto cvikem u nováčka brzy, abych v krátké době mohl cvičit i dlouhodobé odložení a on je za omezenou dobu svého pobytu u nás dokonale a kdekoliv zvládal. O samotném vycukávání, či tahu dopředu nemohla být v Harryho případě řeč. Jen si zkuste položit takového "cvalíka", když se mu nechce! Harry snášel sezení u nohy a jinak vše řešil pevným rozkročením a zapřením svých svalnatých nohou. Podsouváte mu piškot? Dobrá, Harry si pro něj dojde. Natahujete přední nohy? Harry si stoupne, aby tlak vyrovnal. Proti psu takové váhy a velikosti nemáte zkrátka šanci i když vážíte třeba 90 kg, jako já.
Nakonec jsem se rozhodl, že na něj uplatním extra donucovací metodu, i když jsem o podobné
praktice ani neslyšel. Šlo mi však o to, jakkoliv jej nakonec dostat na zem a tam
jej přidržet. Potom už budu mít z čeho vycházet. Psa jsem uvázal za stahovací obojek
zapnutý na stahování s dobře utaženým košem na zahradě ke stromu. Košík a toto
přivázání mi zaručovalo, že když mu podtrhnu nohy, nekousne ani neuhne. Jak jsem byl
naivní! Nacouvali jsme tak, aby bylo vodítko našponované a kdyby, ať se dostanu
snadno z jeho dosahu. Přehnul jsem se přes Harryho a chytil obě nohy, které byly blíž ke mně.
Plánoval jsem, že ho po povelu svalím na bok. Podtrhl jsem mu nohy. Znáte to. Člověk míní...
Náhle jsem se válel na zemi. Přišlo to rychle a nečekaně. Harry stál nade mnou bez koše
a obojku. Prostě si je v tom prudkém pohybu strhnul! Když jsem viděl tu jeho mordu jen
pár čísel od svého obličeje, vzpomněl jsem si na slova jeho majitele. "Pozor na něj, je zlý!"
Nebyl to příjemný pocit a adrenalin mi zázračně stoupl, ale Harry této situace nevyužil.
Jen tak nade mnou stál a mně bylo jasné, že se mi směje. Jako bych slyšel: "Co chceš
ty křečku?!" Každopádně bylo vidět, že se dobře baví. Tím, že mě nekousl, si mě jednou
provždy získal. Z cizího psa se stal mým přítelem.Každý pes, i když třeba jezdí v mercedesu, si musí u mne zvyknout na městskou dopravu. Už samotné seznamování s novou situací je pro výchovu a výcvik přínosem. Tuto zkoušku musel podstoupit i Harry. Jel jsem s ním z Ostraty do Zlína a on mi seděl u boku. Najednou jsem přišel na to, jak toho zatvrzelce naučím "Lehni!" Bylo to tak snadné! Jak autobus jel a cukal, tak sedícímu Harrymu začaly ujíždět na linu přední nohy. Hned jsem toho využil, psa přidržoval a chválil: "Tak je hodný,"Lehni!" A najednou skutečně ležel. Harry dostal odměnu a psa jsem posadil. Pro spolucestující jsem musel vypadat jako cvok, ale vše začalo nanovo znovu a znovu. Za tu jednu cestu jsem měl vyhráno a on ten cvik pochopil. Po vystoupení jsem mu koupil u autobusáku hamburger, mávl jím k zemi a současně zavelel "Lehni!" Vzápětí ho blaženě žvýkal rozpláclý na zemi. Ten den jich dostal tímto způsobem několik, kapsa sice prázdná, ale cvik "Lehni" jsme měli "doma". Později již stačily jen běžné pamlsky a on si lehal. Uběhlo několik týdnů a Harry byl již dokonale "ochozený" (ochozený = všechno zná, nic jej nepřekvapí) a i neznámým lidem bezpečný. Zklidnil se. Znal jsem již dokonale jeho reakce. Zrovna jsem cvičil dlouhodobé odložení na náměstí, když jsem zahlédl jeho majitele. Kývl jsem na ně, aby zůstali stát. Luskl jsem prsty a tím psa "přibil" k zemi. Pak jsem šel s jeho pány pokecat. To, co se mi podařilo (cvik lehni), a na co jsem byl tolik hrdý, mi pochvalu nevysloužilo. Páneček se spíš díval na nějakou starou paní, jak něco vykládá Harrymu a pes si jí nevšímá. Jen tak v klidu ležel a svou krásnou hrdou hlavou měl otočenu směrem, kde mě tušil. Za páníčkem se nerozběhl. Bylo to dost daleko, pána neviděl. Nikoho nenapadl a právě to udělalo dojem.
Jak jsem piloval samotné Harryho napadání by bylo již jiným příběhem. Toto vyprávění ukončeme tím mým: "To je hodný Harry, lehni a zůstaň!"
nahoru
Opakovaně dostávám dotazy, týkající se přivolání psa. Proto jsem se rozhodl především vám, pro které je výcvikovým oříškem, povědět příběh, který se mi kdysi stal a jenž s touto problematikou úzce souvisí. Je o začátcích vzniku jednoho mezidruhového kamarádství a o tom, že jde cvik přivolání zpočátku tvořit i jinak. Je o postupně se vytvářeném vztahu a především velké svobodě ducha. Nevytvářel se však dny a týdny, jak by mnohý z vás myslel. Byla to otázka hodin a minut jedné nádherné podzimní noci. Napsal jsem ho proto, abyste na věc pohlédli i z jiné strany a zamysleli se. Pokud někomu bude připadat známý, vězte, že nechci zapomenout.
Urzo aneb jak jsem chytal vlka
Urzo nebyl první pes, kterého jsem měl na vojně na starost, nebyl to vlastně ani čistokrevný pes. Byl to vlk. Lépe řečeno, šlo o československého vlčáka. Je to plemeno psů, v jejichž žilách ukrytých pod šedými kožichy koluje spolu s krví německého ovčáka krev divoká, prastará, krev vlčí.S "vlky", jak jsme jim na čáře říkali, jsem se blíže seznámil až v Libějovicích, kde byla poddůstojnická škola psovodů. Právě tam jsem byl přidělen k četě bratislavské brigády, ve které připadlo na třicet psů snad dvaadvacet "vlků". Můj názor na ně nebyl v té době příliš příznivý. Šlo o psy různé velikosti, vesměs světle šedé s výraznou maskou a zelenožlutýma očima. Povahu měli rovněž velmi rozdílnou. Snad proto, že v té době byli mnozí z nich přímými potomky vlků. Jedni byli příliš plaší, opatrní či zákeřní. Jiní zas ostří a nebezpeční, se schopností střežit a útočit na svěřeném území. Ti pak měli souhrnné označení SUPi (samostatně útočící psi). A psovod? Mimo údržbu jej téměř nepotřebovali. Ale byl zde i pes vyloženě flegmatický. Šlo tehdy o silně nevyrovnané nové plemeno. Tito psi byli mnohdy těžko cvičitelní a mnohému vojáčkovi, který je hned nepochopil, dali pořádně zabrat. Nejedno velké plus se však těmto psům muselo přiznat. Žádná překážka na cvičišti či v terénu pro ně jakoby neexistovala a elegantně a snadno ji překonali. Byli neskonale vytrvalí, ale i věrní tomu, kdo si jejich srdce získal. Byli schopni přežít ve volné přírodě.
Proč však píši tuto vzpomínku vám, kteří se svým čtyřnohým kamarádem nevyjdete jinak, než na pevném vodítku? Přesto, že máte nejednu radu o cviku přivolání nabiflovanou? Proto, abyste pochopili, že i takto jde začít:
Zrovna jsem dělal instruktora psovodů na pohraniční rotě, když v chovném zařízení německých ovčáků uhynuli psi na parvovirózu. A tehdy u nás starý pes dosluhoval a já potřeboval na jeho místo mladého psa. Chtě, nechtě musel jsem pro vlka. Brzy ráno po budíčku jsem tedy vyrazil do Valtic na vlakové nádraží a odtud rychlíkem směr Malacky. Právě tam se na Slovensku nacházela chovatelská stanice československých vlčáků chovaných pro ministerstvo vnitra.
Tam na mne také čekal náš nový přírůstek. Když jsem se navečer
vracel, byl jsem unavený, ale spokojený. Vedle mě klusal vlk Urzo.
Nádherný exemplář svého plemene, vysoký přes 70 cm, světle šedý s bohatou
hřívou, hlava skoro bílá, jen mordu měl orámovanou černou linkou. Již cestou vzbuzoval
obdiv spolucestujících a náš příchod na rotu vzbudil zasloužený zájem. Ty, kteří mají
služební psy na denním pořádku, musel prostě zvláště oslovit. Dotazy sršely
ze všech stran. Já většinou odpovídal vrtěním hlavy či pokrčením ramen.
Neznal jsem ho, a proto ani odpověď, a jen cítil potíže. Urzo tam jen hrdě stál,
nikoho si nevšímal a jakoby si užíval zvýšené pozornosti. Nakonec jsem jej zavedl
do kotce a šlo se spát. Jsou však okamžiky, kdy se ve zlomku vteřiny
probudíte i z toho nejhlubšího spánku a jste na nohou. To se stalo, když ke mně
najednou dolehl hlas dozorčího: "Vstávej, vstávej, utekl ti vlk!". Letěl jsem
ke kotci a opravdu, branka otevřená, zástrčka odsunutá a pes nikde. U roty
nebyl.
Vyběhl jsem do noci a v dáli ho uviděl stát. Jeho silueta vystupovala v dálce proti obloze jak srostlá se zemí. Zdál se být obrovský. Byl svobodný a nikde žádný plot a mříž. V majestátním postoji mne soustředěně sledoval. Za ním se táhl lán pole svažující se k listnatým lesům a nad tím jasné hvězdy. Byly jich milióny. Najednou jsem začal vnímat ten široký, jakoby nekonečný prostor, který jsem měl při nočních službách tolik rád. Panovalo ticho a já se k němu snažil přiblížit a vemlouvavým hlasem vlichotit. Na přivolání nereagoval. Naopak hrozilo, že se povelem dosáhne opačného výsledku. Naštěstí jsem to okamžitě vycítil a zavrhl. Opakovaně mě pustil k sobě vždy tak na třicet metrů a pak poodběhl. Připadal mi, když tam stál, jako napjatá srnka, která cítí blížící se nebezpečí a ještě se nerozhodla, že vyrazí. Co mám udělat, jak ho ulovit, než se vyplaší a nenávratně zmizí v pro něj neznámých lesích? Tenkrát jsem ještě nevěděl, že mu chybí smečka, a absence její jistoty ho nutí setrvat na místě. Najednou se ocitl sám v cizím prostředí a nevěděl jak dál. Mně se v hlavě honily vzpomínky na podobné situace v Libějovicích. Tam takového uprchlíka nereagujícího na přivolání obklíčila v zámeckém parku celá četa. Vyplašeného psa jsme většinou zatlačili do brány autoparku a potom ho někde obklíčili pod zaparkovanou tatrou. Celého vyděšeného jej pak psovod připjal na vodítko a zase byl náš. Nyní jsem byl na Urza zcela sám, bez možnosti jiné podpory a relativní jistoty plotů... Urzo opět poodběhl. Zmizel ve tmě. Kolikrát takto splynul s okolím, už nevím. Když chtěl, tak to uměl dokonale. Už jsem ale věděl, že tam někde je. A také jsem ho po chvíli opět našel. Konečně jsem přestal trojčit, sedl si na bobek a začal přemýšlet. Hlavou mi pojednou probleskl Burianův obrázek, který jsem zahlédl v jedné dobrodružné knížce. Indiánští lovci se plíží ke stádu bizonů a přes záda mají přehozenou vlčí kůži. Proč bych to nezkusil? Riskoval jsem sice, že jakmile se vzdálím, už Urza nikdy neuvidím, ale to, co jsem potřeboval, bylo na rotě. Když jsem se vrátil, musel to být pohled pro bohy. Hubený černovlasý kluk, který byl jen v zelených trenýrkách a na zádech přehozený vojenský spacák, přetažený přes hlavu.
Lezl jsem po čtyřech a z úst se mi dralo rádoby vlčí "baú, auíí baúí". Urzo stál na místě, kde jsem ho prve opustil. Celý byl strnulý, uši vztyčené, ocas také a soustředěně mne pozoroval. Neutekl. Čekal, co nová situace přinese. Nelezl jsem přímo k němu, ale snažil se kolem něho dělat kruh, jako by mě nezajímal, ale přitom jsem se nenápadně přibližoval. Kruhy okolo něj se zmenšovaly. Už to nebylo sto, či padesát metrů. Ani třicet metrů nás nedělilo. Když se najednou pohnul a změnil postoj, zatrnulo mi. Zas to celé budu dělat znovu? O správnosti postupu jsem však nezapochyboval. Tak blízko ode mne ještě nebyl, co jsem se ho vydal "lovit". Když se rozběhl, už neutíkal pryč, ale začal kolem mě pobíhat. Jako by se chtěl honit a hrát si. Ulevilo se mi. V tu chvíli přestal existovat čas.
Já poskakoval jako štěně, spouštěl se na natažené ruce a vyl a vyl
a kňučel. Nevím, jak dlouho to trvalo, než přestal mít strach
a přijal mě. Byly to stovky letmých dotyků, než jsem ho mohl
konečně pevně uchopit za obojek. Kolena a ruce jsem měl černé od vlhké
hlíny, ale Urzo šel se mnou a já s ním zpátky na rotu.
Snad to bylo pro mou dobrodružnou krev zděděnou po předcích, snad protože mi to vyšlo
a já to opatrné zvíře ulovil. Tak či tak, už to nebyl jen pes
a vlk, ale především můj pes. Z ničeho nic jsem ho začal mít opravdu rád.
Urzo utekl později ještě mnohokrát, byl to sport, kterým si zpestřoval svůj pobyt na rotě. Brzy tam zdomácněl a okolí znal jako své boty. Časem jsem vyzkoušel všechny možné způsoby zavírání a on všechny, i ty nejrafinovanější, překonal. Byl to úžasně chytrý a vytrvalý pes. Kdykoli mě ale služba zavolala, že opět zběhl, nevzrušoval jsem se. Nikdo jiný ho v takové situaci nepřivolal. A mně přitom stačilo, abych začal výt, a on po chvíli přiběhl jako vítr i z těch největších dálek, pokud můj "vlčí" pozdrav zaslechl.
Na vojně vždy přijde chvíle, kdy je čas poděkovat psímu kamarádovi za vše dobré a rozloučit se. Tak přišel i náš čas, kdy jsem musel Urza předat kolegovi Karlu Nováčkovi. Byl to zkušený psovod a věděl jsem, že má dobré nervy a psa nezkazí. Nicméně svůj kontakt s Urzem jsem musel úplně přerušit. Karel si stěžoval, že jakmile se objevím, pes přestane cvičit, jen kňučí a chce za mnou. Tento vlk měl časem dokonalé přivolání a s Karlem sloužil po nocích pro svou tvrdost a nezávislost jako samostatně útočící pes. Přesto jsem zažil s Urzem ještě mnoho příhod, než jsem odešel do civilu. Pokud se ale "ztratil" v dálavách, bylo to jen mé: "Aúúú..., bauííí...", které ho přimělo k okamžitému návratu, i když ten, kdo vyl, jsem už nebyl já.
Dnes, když potkám někde "vlka", to nádherné zvíře s chladným, mnohdy odhadujícím pohledem, nemohu souhlasit s názory jiných kynologů, že je to pes k ničemu. Ještě dnes, po více než dvaceti letech si často vzpomenu na Urza. V mých myšlenkách zůstává mým psem napořád.
Vážení čtenáři,
čím více si spolu se svým psem budete užívat zábavu a pozitivně na sebe působit, tím bohatší a pevnější budou vaše vzájemné vztahy a lépe se pochopíte. Co říct závěrem? Nyní byste již mohli znát odpověď na to, jak začít a později učit vašeho psa povelu: "Ke mně!". Nic na tom není. Snad jen mnohdy musíte najít tu správnou cestu k jeho srdci.